Ty, Karle! zavolal vedoucí, jenž měl v pohledu neskrývané pohrdání Kájovou inkompetencí.
Ach bože povzdechl si Karel. Bůh byl ale v tu chvíli na jiném oddělení.
Ano, pane vedoucí?
Za nedlouho se má narodit dítě, pokračoval vedoucí, v rukou svírajíc štos papírů, nechal bych tě bokem, ale už jaksi nemám na výběr. Narodí se přetočil stránku někde ve střední Evropě. Česko.
Protože se tam narodil náš autor?
Jojo, jako vždycky.
Co se Kájova života týče, byl, no, přinejmenším zvláštní. Svou práci anděla strážného nebral nijak vážně. Ono na lidech ani tolik nezáleželo. Když mají být na věčnost v ráji, co je v porovnání s tím tady těch pár desítek let na Zemi?
Když ale už dělal tak nezajímavou práci, tak si ji aspoň užil.
Jeho vůbec první člověk na hlídání nebyl nikdo jiný než Ježíš. Tehdy dostal ještě nezkušený Karel na starost uškodit židům potom, co se s nimi Bůh pohádal ohledně vlastnictví Jeruzaléma. Ne nějak závratně, jen jim přinést lehký trn do života.
Vzal tento úkol se ctí. Ani Karel však není dokonalý a vzápětí se s Bohem pohádal taky.
Tehdy se připravoval plán jídel nebeské kantýny pro následující týden a na středu Bůh vymyslel játra, ty Karel tuze nerad, na jeho výtku však nebyl brán ohled a tak si řekl, že by byla zábava mezi jeho stvořeními rozšířit fámu, že samotný Bůh všemohoucí je proutník a znásilnil Marii, ještě k tomu s tak malou výbavou, že nikdo, včetně Marie samotné, nepoznal, že vlastně už není panna. Jednoho dne se prostě vedle Pepy probudila těhotná.
Začalo to jako jednorázová maličkost, rychle tomu ale propadl.
Po tři a třiceti letech, co se Karel královsky bavil vymýšlením naprosto absurdních příhod Ježíšova života, už došla vedoucímu, jež za Kájovu práci ručil, trpělivost a radši nechal Ježíše, skupinou lidí čmáraných Kájovými kolegy, ukřižovat.
Takové hrubé znehodnocení jeho práce však náš anděl nesnesl.
Pár dní na to se v noci vkradl ke svému pracovišti, přepsal pár proměnných a nechal Ježíše zase obživnout.
Já, jakožto kronikář Karlova života, nechápu, jak mohl být první koho něco podobného napadlo...
Taková anomálie však nemohla ujít Bohu a hned nazítří si, v zájmu o záznam a opravení bugu, přitáhl Ježíše i s Marií k sobě do nebe, kde ho ovšem po nahlédnutí do logů čekalo jen zjištění, že je Karel idiot.
Náš přítel spáchal na Zemi takový bordel, že vedoucí musel v rámci úklidu - Ježíšových přívrženců totiž raketově přibývalo - najmout čtyři anděly, jež jejich příslušné lidi nechali sepsat pár knížek, vyprávějících o "opravdovém" životě Ježíše. Byli to jinak neznámí autoři, používající jen svá křestní jména - tuším jakýsi Lukáš, Matouš, Jan a Helmut. Těmto knížkám se od té doby říkalo evangelia.
Bystrému oku čtenářovu jistě neunikla ve jménech evangelistů jedna titěrná nesrovnalost. Ano, čtenáři, máš pravdu, Lukáš byl Polák, píše se tedy Lukasz.
Karel měl se svými kolegy velké rozepře. S andělem Jana například týden nemluvil, když odmítl zahrnout Ježíšovu proměnu minerálky v první šampaňské. A v neshodě byl se všemi, protože nikdo z nich nechtěl zahrnout v pravé podobě jeho vynález Karlení. Tedy pokus o utopení novorozeněte úchylem v dlouhém rouchu, který když dítě přežije, smí si ponechat druhé jméno Karel.
Ale o tom zas někdy příště, odbočili jsme příliš, je třeba pokračovat v příběhu Karlova chovance z počátku 21. století po Kristu - což tedy opomíná opravdového proroka a hnací sílu za těmi velkými činy, správně by tedy mělo být 21. století po Karlu. Radši dávat pozor, potrpí si na to..
Jmenoval se Čeněk. Topení přežil, dle tradice tedy Čeněk Karel.
Karel, i přes svou neskrývanou idiocii s velkou dávkou škodolibosti, měl Čeňka rád a ve spoustě věcech mu v průběhu jeho života pomáhal.
Bylo by zřejmě záhodno trochu osvětlit roli strážných andělů v životě lidí.
Anděl nemá absolutní moc nad osudem člověka. On vlastně ani do budoucnosti jedince nevidí. Funguje jako našeptávač. Tvoří vnitřní vnímání, vidí do nejzazších koutů svěřencovi mysli, hovoří skrz intuici. Jeho oči ale uvnitř člověka nejsou; pozoruje vše zvenčí a chráněnému může takto nabídnout celistvější pohled na věc. Neznamená to ale, že je vždy objektivní; i andělé mají své vlastní vnitřní prožívání, poskytují tedy akorát svůj názor. Většina andělů však zůstává nestranných a nechává lidi žít si vlastním životem bez přílišného vměšování se.
Z nebeské továrny ovšem jednou za čas přijdou vadné kusy a zřídkakdy se pak i takoví dostanou k čmárání osudu. Když se tak stane, bývá pak andělem zpravidla mluveno do podstatně větší části života a rozhodování, než by tomu bylo u zdravých.
Jako jeden z běžných případů zásahu anděla, lze vzpomenout třeba lásku. Čeněk záhy zjistil, že osobu do níž se zamiluje musí vybírat nějaká ironická a škodolibá ruka, nad kterou má jen velmi málo kontroly. Představoval si to, jako nějaká mystická, nezkrotná, vším prostupující, základní síla, jež, ač sama slepá, přebírá kontrolu a ovlivňuje život každého, bez ohledu na věk, pohlaví, moc, nebo snad národnost.
Přitom to byl Karel.
Z jeho řádění lze vypíchnout ledacos, závěr seznámení s jeho životem bych chtěl ale věnovat jedné konkrétní příhodě, jež hrála v jeho vývoji zásadní roli.
Z Karlových předešlých svěřenců totiž Čeněk vyčníval. Bylo to možná způsobeno Kájovou neohrabaností v zakrývání původu Čeňkovy intuice nebo jakousi zvýšenou vnímavostí, ale Čeňek si byl Karla vědom. Vnímal ho, cítil, že ho pozoruje, že velká část jeho smýšlení je implantovaná. Nedokázal to nikdy perfektně popsat, ale vždy si tím byl jistý. A tak se stalo, že s ním začal Čeněk mluvit.
Toho dne se mu v hodině češtiny, tak jako už spoustukrát, na mysl vkrádali naprosto nemyslitelné nápady.
Vezmi tu tužku a hoď ji po učiteli!
Flusni spolužákovi do ksichtu!
Kopni týpka před tebou do prdele!
A zatímco se Karel mohl ve své pracovně potrhat smíchy, Čeňkův pohár trpělivosti nejen přetekl, ale i s rozstříštěním o zeď zmizel v nenávratnu.
Hovno! Proč máš furt potřebu do mě jebat?! Nemáš vlastní život? Vím, že tam jsi! Vždy jsem tě omlouval, že blá blá, učíš mě trpělivosti, chceš abych rostl, tak mi komplikuješ život, ale proč?! Proč takhle, proč to musíš dělat jako škodolibý hovado?!
Upřené pohledy spolužáků a slova znepokojeného učitele ve svém plamenném deliriu naprosto vytěsnil.
Býval jsi i fajn, proč musíš dělat tohle?
Já.. no.. přišlo mi to vtipný?
Ha.. ha.., jasně, vtipný, vole Čeňkův vztek se pomalu přetavoval do zoufalého pláče. Ty jsi škodolibý hovado dostal ze sebe mezi stupňujícími se vzlyky.
Karel se odmlčel. Přímá vzájemná komunikace je přísně zakázaná. Pokud by se přišlo i jen na tu jednu jeho odpověd, mohl by Čeňka ztratit.
Jo, teď přestaneš. Už na to nemám. Vstal ze židle a ve směsi okolních hlasů a okřikování odešel ze třídy. Došel domů a celou věčnost jen seděl na posteli a díval se do stropu.
Stalo se něco, co ještě nikdy. V jeho hlavě byl klid. Vztek jakoby vymazal vše a zbyla jen tichá, sterilní krajina po dopadu ničivé pumy. Po chvíli se v něm zase začaly rozbíhat běžné procesy a přemýšlel. Potvrdilo se mu to, co si vždy myslel. Nevěděl co, ale něco mimo něj existovalo. Něco, co ho znalo, vidělo vše co se v jeho životě odehrávalo, něco nadpřirozeného a přitom tak lidského.
Vždy to bylo jeho součástí.
Byla to jediná entita před kterou nic neskryje, ale ani nic nemusí vysvětlovat.
Možná si ji vysnil, možná opravdu byla, ale nepochybně s ní dnes komunikoval. To co ho tak vykolejilo se časem stalo jeho výhodou.
Měl víru.
Opravdovou víru.
A byla to Karlova zásluha. Tuto část jeho života mám asi nejradši. Karel se samozřejmě zanedlouho ke svému pochybnému humoru vrátil a místy Čeňka přiváděl k šílenství, a i když už k přímé komunikaci nikdy nedošlo, tak dál pokračovali, alespoň zčásti uklidněni, že ať už Karel vymyslí Čeňkovi jakoukoli lásku a Bůh vymyslí do kantýny jakýkoli pahnus, tak na to nikdy nebudou sami. Každý ve vlastním monologu.